V novém filmu režisérky Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky hrajete hlavní roli – postavu psycholožky Hany. Jak byste ji charakterizovala? Je Vám něčím blízká?
Je to žena dnešního světa, každá z nás se v ní odráží, mateřství, partnerské vztahy, profesní problémy, seberealizace a naplnění, touhy, představy, sny, hledání a to vše ve zralém věku, kdy by mohlo být mnohé jasné a přitom vlastně není. Ztracení se a nalézání, hledání správné cesty, vstřebávání mnoha osudů a mnohdy marná snaha poradit si s tím vlastním.
Měla jste radost z nabídky této role? Jak k tomu vůbec došlo, znali jste se s paní režisérkou již dříve?
Obrovskou radost zvláštního druhu, profesní i lidskou. Nesmírně si toho vážím. Paní režisérka vážila cestu do Brna na představení hry P. Marbera Na dotek, kterou jsem režírovala a hraji i postavu Anny… Během jednoho večera jsem tedy měla možnost prodělat jakýsi nadstandardní kurs režie i herectví, vzhledem k její přítomnosti a následnému zhodnocení. Měla jsem velký pocit zodpovědnosti, ale byla jsem šťastná. Neznaly jsme se. Po představení mi roli nabídla…
Jak se Vám s Věrou Chytilovou spolupracovalo? Je spolupráce s ní v něčem specifická?
Miluji improvizaci a spolupráci se silnými tvůrčími osobnostmi, které umí člověka vyprovokovat k netušeným kreacím a strhnout ke spolupráci. Takovou silnou osobností paní Věra je. Chovám k ní drsně něžné city a vděčím osudu za toto setkání. Specifika spolupráce s ní tkví v tom, že musíte být silný jedinec, být stále ve střehu, přinášet nápady, přizpůsobovat naprosto čemukoliv, nebát se, být autentický a přitom vysoce profesionální, připravený a mít výdrž hladového vlka. Splníte-li tyto podmínky odměnou je jistá dávka svobody tvorby, bez ohledu na to, kde se momentálně nachází kamera, ale se stoprocentním vědomím pozice paní režisérky.
Kromě toho, že hrajete, tak máte zkušenost i s divadelní režií. Měla jste někdy tendenci paní Chytilové do režie zasahovat?
Ne, to bych si nikdy nedovolila, respektovala jsem i chvíle, kdy jsem vnitřně nebyla přesvědčena a cítila něco jinak. Takových momentů bylo ovšem málo a naše,,nárazy“ skončily vždy humorem a vzájemným kompromisem. Paradoxně jsem se snad nikdy při žádném natáčení tolik nenasmála a nebavila.
Snažila jste se vývoj své postavy nějak ovlivnit, komunikovat o ní s režisérkou nebo jste zvyklá plně respektovat představu režiséra?
Komunikovaly jsme neustále a vzhledem k časté přítomnosti spoluautorky scénáře Kateřiny Irmanovové na place jsme byly na to tři… Respektuji pouze takovou osobnost režiséra, který ví přesně co chce a jak to chce, o čem a proč, který bere herce jako spolutvůrce i když s nimi může rafinovaně manipulovat ku prospěchu věci a od kterého se mohu něco naučit a to nejen v profesi, ale třeba i jako člověka. Jinak je to ztráta času a energie. Pro takovou osobnost jsem schopna udělat v roli téměř cokoliv.
Psycholožka Hana, kterou hrajete, je atraktivní, úspěšná, emancipovaná žena, přesto prochází životní krizí. Čím myslíte že to je? Potkalo Vás osobně něco podobného v životě?
Jistě, myslím, neexistuje člověk bez krizí a,,problémů“, každý máme svoji cestu, kterou prostě musíme projít ať chceme, či nikoliv a ať se nám to líbí nebo ne. Záleží jen na nás jak to zvládneme, co vybojujeme a co ne a jak se vším co nám osud nachystal naložíme… Mnohdy to skutečně není jednoduché. Každý kdo si klade otázky, hledá také odpovědi… Myslím, že krizí, kterou prochází hlavní postava, prochází velké procento současných žen.
Co Vás na natáčení nejvíce bavilo a co naopak bylo nejnáročnější?
Bavilo mě úplně všechno!!!
Svěřila byste se Vy osobně do rukou psychologa?
Pokud bych se ocitla v situaci, kdy by mě opustily síly a vlastní energie, asi bych požádala o pomoc. Mám štěstí, že znám místo, kde se najdu, když se ztratím.