(druhé období 1985 - dodnes) Praha
Dlouho pil Vladimír Mišík mocipánům krev a ti jen čekali na záminku, jak se ho elegantně zbavit. Ta přišla v říjnu 1982 na koncertě v pražské Lucerně na společném koncertě s Marsyas. Tehdy byl o vynucené přestávce promítnut na obrovské trenýrky, visící nad pódiem, nevinný famácký filmík Miroslava Čtvorsjuka o zmíněném letenském bardovi. Tři týdny na to, v listopadu 1982 bylo kapele oznámeno, že nedodržela podmínky a schválený program a že… končí. A tak tento administrativní zásah ukončil činnost Etc…, jedné z nejlepších českých rockových kapel v historii. Cílem útoku byla ale jednoznačně eliminace jejího zpěváka Vladimíra Mišíka.
Vyplývá to z faktu, že Mišík byl sice vyřazen z agenturní evidence, ale skupina byla nabádána, aby zůstala pohromadě a pokračovala s jiným zpěvákem (dokonce zpěvačkou). Vláďa na to vzpomíná v knize hudebního publicisty Ondřeje Bezra Letní rozhovor: "Z Etc… tehdy čišela obrovská svobodomyslnost. Nehráli jsme na festivalu politické písně v Sokolově, nedělali jsme texty o únoscích letadel, nechodili jsme na večírky s hlavním ´dohlížitelem´ na kulturu Mullerem… Neměl jsem nikdy potřebu s bolševikem vyjít a po hospoodách jsem se netajil svými názory. A to na Letné fízlové věděli. Když došlo k naší ´neplánované´ popularitě a bez problémů jsme vyprodali Lucernu, dostali jsme se do hledáčků estébáků." Skupina ještě chvilku čekala jestli se nastalá situace nějak vyřeší, ale verdikt mocenských složek byl ještě tvrdší než se čekalo a ještě dnes z něj mrazí: "ZÁKAZ AŽ DO ÚPLNÉHO ZAPOMNĚNÍ".
K nahrání třetího alba tedy již nedošlo, nicméně mezi lidem rockovým se rozšířila nahrávka ze zkoušky souboru, která obsahovala materiál na nové LP a která byla nazývána prostě „tou třetí deskou“. Obsahovala poetické, ale i hodně husté Dědečkovy texty (textově ještě přispěli V. Merta a také sám Mišík) a dost konvenovala s dobou, v níž rockovou hudbu čekalo dvouleté temno, charakterizované zakazováním kapel a zoufalými nápisy na zdech - „Nechte zpívat Mišíka!“. Sám interpret dnes v seriálu Bigbít tvrdí: „Takový disidenti na tom byli daleko hůř - byli zavřený a tak podobně. Já jen nemohl provozovat svoji profesi. Nicméně ty dva roky pro mě byly dost krušný, protože mi zakázali dělat to, co jsem měl nejradši - hudbu.“
Muzikanti z Etc… se postupně rozešli do různých souborů. Vedoucí skupiny houslista Jan Hrubý se velkou měrou podílel na zmrtvýchvstání Framus 5 Michala Prokopa s deskou "Kolej Yesterday" (ve Framusu hrál v letech 1983 - 85), baskytarista Jiří Veselý se mihl v Jazz Q, v Marsyas, ve Framus 5, v ASPM, spolupracoval s Jiřím Chlumeckým na filmové hudbě, aby pak nejvíc ze svého umu nabídl skupinám Stromboli (1986 - 89) a Žlutý pes (od r. 1988), jeho bratr, kytarista Václav Veselý se objevil také v Prokopově Framus 5 (1985 - 87), spolupracoval s ASPM, Dášou Andrtovou-Voňkovou, hrál s Vladimírem Mertou v jeho Dobré úrodě (1987 - 89) a pak se věnoval svojí kapele Dobrohošť (od r. 1989), kytarista Petr "Kulich" Pokorný postupně navštívil Framus 5 (1984 - 85), Marsyas (1986) aby pak skončil ve Žlutém psu (od roku 1988), bubeník Ivan Kadaňka různě hostoval a Mišík? Ten nesměl nic. Naštěstí přišly peníze za desky a tak měl alespoň z čeho žít. "Většinu času jsem trávil po hospodách, protože jsem před sebou neviděl vůbec žádnou perspektivu a vlastně jsem byl takový ´punkáč´ - moje filosofie byla ´no future´." (V. Mišík v knize Letní rozhovor).
Přibližně po dvou letech absolutní beznaděje, utápěné v pivu a destilátech, a občasných koncertů na černo (např. Ondřejov) povolily ledy a Mišíkovi bylo umožněno polooficiálně vystupovat. „Povolili mi akustickej klubovej pořad, když mi z asi čtyřiceti písní schválili asi dvanáct. Nesměl jsem texty Suchýho, Dědečka, Buriana, Mertu, mohl jsem jen Kainara a sebe.“ (V. Mišík v seriálu Bigbít) Začal tehdy jezdit občas v duu občas v triu jako v dobách Čundrgruntu (většinou ho doprovázeli buď V. Veselý nebo Olin Nejezchleba z kapely Marsyas či J. Hrubý).
Tři čtvrtě roku hrál Mišík s tímto komorním seskupením aby pak postupně došlo - koncem roku 1985 - k regulérnímu návratu Etc… v plné rockové sestavě, přičemž z té původní zbyli jen dva - samotný pronásledovaný frontman a jeho "dvorní" houslista Jan Hrubý, který kvůli němu opustil hvězdný tým Framus 5. Nové obsazení Etc… se ovšem také hemžilo hvězdami a přineslo i jedno velké překvapení - poprvé se na rockových pódiích objevil jako člen souboru písničkář Petr Skoumal, skvělý skladatel a zpěvák, známý z dua Vodňanský & Skoumal a jak o sobě prohlašoval, také „nejstarší rocker ve střední Evropě“ (skutečně - takový kmet Petr Janda je o čtyři roky mladší - pozn. autora). Takže tehdejší navrátivší se Etc… tvořili: Vladimír Mišík (voc, acc g), Jan Hrubý (vln), Vladimír „Guma“ Kulhánek (bg, ex-Blues Band, ex-Stromboli), Stanislav „Klásek“ Kubeš (lg, bvoc, ex-Sk. F. R. Čecha, ex-SLS ), Petr Skoumal (ks, bvoc), Jaroslav „Olin“ Nejezchleba (vcl, g, bvoc, ex-Marsyas), Pavel Skala (ds, ex-OK Band, ex-Karamel ).
Kapela se rozhodla vzít do repertoáru pouze jediný text - Mišíkův "Dopis" - z období těsně před zákazem (hudbu pak markantně přepracovala), neboť chtěla vytvořit zbrusu nový repertoár. K tomu tak trochu svádělo i celkem neobvyklé nástrojové obsazení - v Etc… se poprvé za existenci souboru objevily klávesy a navíc za nimi seděla tak kvalitní skladatelská a aranžérská osobnost. Takže očekávýní, co udělá případná souhra Hrubého houslí s barvami Skoumalova keyboardu, bylo značné, a také se splnilo - tak "širokého" zvuku (jak tvrdí Mišík), kapela dosud nedosáhla.
Prakticky ihned po nazkoušení repertoáru šla skupina do studia aby natočila skvělou a již tedy oficiální desku "Vladimír Mišík & Etc… 3", ze které, jak říká Olin Nejezchleba v seriálu Bigbít „je přímo cítit, že všichni měli po tom zákazu, zase hodně velkou chuť něco dělat.“ Je pravda, že příchodem nových členů se hudba Etc… obarvila nejen co se týče hudebních ploch, neobvyklých nástrojových souher a aranžmá, ale také co se týče forem - s Gumou přišlo blues a se Skoumalem zase melodické písničky. Navíc měl Mišík opět šťastnou ruku s výběrem textů, opřel se hlavně o J. Dědečka a J. Kainara, dále o P. Šruta, V. Hraběte a jeden text dodal sám. Takže od první odpodlahovky "Dobrý ráno" s Gumovou malbou na bezpražcovou baskytaru , přes ulítlý Kubešův heavy rock "Vanda a Žanda", Skoumalovo ponuré "Deja vú", briskní a smutně rozjuchané "Kdo příjde po mě", sférické a fascinující Hrubého sólo v Mišíkově skladbě "Samotáři" až po závěrečnou zasněnou píseň "Tma stéká do kaluží" s textem od V. Hraběte, zní Etc… sice jako zkušená muzikantská pasrta, která ale jakoby se napila elixíru mládí. Album bylo dobře hodnoceno i odbornou kritikou a nové skladby vřele přivítala i široká fanouškovská obec.
O rok později zamířila skupina (stále ve stejné sestavě) opět do studia, aby natočila album „Vladimír Mišík & Etc… 4“ a přestože kritika byla opět spokojena, samotným hudebníkům se vůbec nelíbilo. Bylo v něm příliš mnoho umělých příměsí (např. „přeelektrizované“ bubny) a duch a energii třetí desky prostě postrádalo. Ani repertoárově se příliš nevyvedlo - snad jedinou výraznější skladbou na něm jsou Skoumalovy "Doteky". Navíc po jeho natočení mezi muzikanty vypukly určité rozmíšky a třenice ohledně prosazení většího vlivu na další směřování skupiny i samotný chod Etc… To všechno nakonec vyvrcholilo odchodem nespokojeného J. Hrubého z kapely. Bravurní houslista se vrátil k Prokopovi do Framus 5 a kapelu opustil i Petr Skoumal, kterého vzhledem k jeho věku přece jen začalo unavovat to neustálé ježdění ze štace na štaci, a tak se začal věnovat vlastním projektům ve svém domácím studiu. Později začal spolupracovat s písničkářem Janem Burianem.
Přesto soubor opět dobyl zpět své ztracené postavení, což bylo značně obtížné, neboť nezapomeňme, že v té době se rockové publikum začalo dělit do několika kategorií - byli zde příznivci heavy metalu (těch bylo nejvíc), fanboušci "nového popu", punkové (punk se začal šířit téměř exponenciálně) a novovlňác (na pódia se vrátil Výběr), takže pozice rock-folk-bluesové party starších pánů se v této konkurenci zpočátku jevila jako velmi vratká. Ale diváci a fanoušci Mišíka znali, věděli o jeho průserech, oceňovali jeho postoje, takže comeback Etc… sice nebyl tak bombastický jako u Výběru, ale po stránce hudební stejně zářivý. Skupina úspěšně koncertovala, natáčela klipy, vystupovala v televizi.
V roce 1988 došlo k souboru k dalším změnám - na postě kytaristy se objevil vedle Kubeše Pavel Skála (ex-Marsyas, ex-Nahlas) a místo bicmena Skaly (po epizodě u Nahlas odešel do novo-popového Žentouru) přišel bubeník, který s Etc… hrál už na konci prvního období - Ivan Kadaňka. Na saxofon pak často hostoval Ivan Myslikovjan (ex-Buty, zároveň Tabu).
Ono politické napětí let 1988 - 89 poněkud uvolnilo řemeny spoutané kultuře a zejména v rocku se děly věci, do té doby nevídané. Toto samozřejmě Mišík pociťoval a napadlo ho tak trochu oživit staré dobré časy. Proto se duch nevydané „trojky“ přenesl i do přípravy materiálu na novou desku. Skupina z „trojky“ vybrala čtyři skladby, z nichž jedna dala i název albu - „20 deka duše“.
Protože se deska natáčela v předrevoluční atmosféře roku 1989 a na Supraphonu už neexistovaly textové komise, prošlo úplně všechno. V textech má hlavní slovo J. Dědeček, něco je od Merty, Mišíka, Šruta. Hudebně se Etc… jakoby vrátili někam ke svému druhému albu z osmdesátého roku, však také, jak již bylo naznačeno, spousta materiálu vznikla někdy v té době. Deska je uceleným dílem, z kterého dýchá nepopsatelná instrumentální lehkost a skladby jako "Dvacet deka duše", "Šmajdák a ploužáky", "Sadem lesem parkem" nebo "Co ti dám" se svoji vnitřní pokorou k textu, jsou cítit tím správným odérem bezprostřednosti, bravury a jemnosti.
Album se domíchávalo přesně 17. listopadu 1989 a když o půl roku později vyšlo, bylo všechno jinak. V. Mišík pak mohl před koncertem Rolling Stones, kde Etc… předskakovali, na otázku manažéra slovutné kapely, jestli nemá trému vystoupit před 120 000 lidmi, bezelstně odpovědět: „Ale kdeže, v listopadu 89 jsem hrál na Letné a tam jich tehdy bylo tři čtvrtě miliónu!“
Vladimír Mišík pak asi dva roky poslancoval ve Federálním shromáždění a s kapelou vystupoval zřídka. Ale hned poté, co si odbyl svoji občanskou povinnost, se na rocková pódia vrátil. Soubor Etc… si pak po celá devadesátá léta udržoval svoji vysokou instrumentální kvalitu, dovednost napsat výbornou písničku a procházel jimi s grácií protřelého elegána, který zná a ví mnoho, ale nepotřebuje to nikomu dokazovat. Jen sem tam občas něco prohodí.
Co se zachovalo do r. 1989:
- TV clipy:
„Samotáři“ (1985), „Důvěrné sdělení“ (1985), „Variace na renesanční téma“ (1985), „Jam session s J. S. Bachem“ (1985), „Dopis“ (1987), „Malá paní“ (1987), „Vanda a Žanda“ (1987), „Doteky“ (1988), „Co ti dám?“ (1989), „Možná“ (1989), „Dobrý ráno“ (1989), video-úryvky skladeb z akce „Vítfest 89“ („Možná“, „Dobrý ráno“), video z akce „Koncert pro Arménii“ (1989,„Variace na renesanční téma“, „Obelisk“, „Špejchar blues“), Mišík na Letenské pláni 1989 („Variace na renesnční téma“), „Koncert pro všechny slušný lidi“ (1989, „Sladké je žít“ společně s Blue Effect a ASPM), „Koncert věnovaný všem ohroženým druhům za mřížemi“ (1989, „Co ti dám?“, „Tvé oči (táhnou Evropou)“)
- Audio:
Vladimír Mišík & Etc…: „3“ (1986, LP, Supraphon, vyšlo 1987)
Vladimír Mišík & Etc…: SP (Supraphon) - „Možná“ / „Doteky“ (1987)
Vladimír Mišík & Etc…: „4“ (1987, LP, Supraphon)
Vladimír Mišík & Etc…: SP (Supraphon) - „Špejchar blues“ / „Královský večer“ (1989), „Co ti dám?“ / „Tvé oči“ (1989)
Vladimír Mišík & Etc…: „20 deka duše“ (1989,LP, Supraphon, vyšlo 1990)
Vladimír Mišík:
"Požár na obloze" (1987, LP-sampler, Supraphon, zhudebnění několika básní Jaromíra Pelce V. Mišíkem, vyšlo 1988)
"Nechte zpívat Mišíka" (1985-90, live, LP-kompilace skladeb V. Mišíka & Etc…, Punc, vyšlo 1991)
Vladimír Mišík: "Špejchar 1969 - 1991" (1993, 2LP-kompilace písní interpretovaných Mišíkem, Supraphon)
- V seriálu BIGBÍT skladby:
„Vanda a Žanda“ (1987)
„Doteky“ (1988)
„Možná“ (1989)
