Gustáv Husák
Poslední komunistický prezident byl doktorem práv – už svým vzděláním a intelektuálním založením se lišil od svých komunistických předchůdců. Stal se prvním a zároveň posledním Slovákem ve funkci československého prezidenta. Do historie vstoupil jako mistr politických přemetů. Své projevy přednášel svým specifickým "československým" jazykem, podivnou směsí češtiny a slovenštiny.
Za druhé světové války nějaký čas koketoval s myšlenkou připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Zapojil se do Slovenského národního povstání, po jeho potlačení se uchýlil do Moskvy. Na sklonku války už mu bylo zřejmé, že Slovensko musí zůstat součástí Československa. V poválečné době stál v čele Sboru pověřenců a pomáhal likvidovat slovenskou Demokratickou stranu.
V 50. letech se proti němu obrátila komunistická moc, jíž léta věrně sloužil. Byl obviněn z "buržoazního nacionalismu" a v roce 1954 odsouzen na doživotí. Husák ve vězení odmítal podepisovat falešná přiznání a odříkávat předem připravené výpovědi, tím se lišil od jiných odsouzených stranických prominentů. Husák na vlastní kůži poznal zločinnost komunistického režimu, když byl podle svých slov při vyšetřování bit a týrán. Měl také štěstí, že k procesu nedošlo o něco dříve, kdy by mohl skončit daleko hůř. Přesto ale dál zůstal věrný komunistickým ideálům. Z vězení vyšel v roce 1960, o tři roky později se dočkal i rehabilitace a vrátil se také do komunistické strany: "Všetky svoje sily, schopnosti a skúsenosti dávám plne k dispozícii našej strane v jej obrovskom úsilí o výstavbu socialistickej a komunistickej spoločnosti u nás." (cit. podle: J. Pernes: Takoví nám vládli) O Husákův návrat do významnějších stranických funkcí ale tehdy nestál Antonín Novotný. Podle historika Karla Kaplana Novotný dokonce jednou řekl: "Znáte Husáka? Neznáte! Ale až poznáte, kdo to je, bude už pozdě a budete toho litovat!" (cit. podle: J. Pernes: Takoví nám vládli)
Husák se v 60. letech řadil k reformnímu proudu KSČ. Přesto se po srpnové okupaci v roce 1968 pragmaticky postavil na stranu Moskvy. Obraty v Husákových názorech nebyly nic neobvyklého. Brzy nahradil Dubčeka v čele KSČ a dočkal se tak jisté satisfakce za léta strávená ve vězení. Československo s Husákem vykročilo směrem k tzv. normalizaci. Následovalo přijetí pendrekového zákona, přišly stranické prověrky a v jejich důsledku vyhazovy ze zaměstnání. Husákův režim čelil kritice kvůli nedodržování lidských práv.
Na prezidentskou funkci si Husák musel počkat až do roku 1975. Milan Kundera ho pojmenoval "prezidentem zapomnění". Jakoby nepoučen svým vlastním osudem politického vězně Husák nebránil zavírání odpůrců režimu, například signatářů Charty 77, a potlačování jakéhokoliv odporu. Bez skrupulí se dokázal zbavovat i svých někdejších přátel. Bezvýhradně se ve své politice podřizoval diktátu z Moskvy. "Kritika ČSSR alebo nášho politického vedenia sa ani za Andropova ani za Gorbačova nevyslovovala, hoci som ju očakával a veľa som si od nej sľuboval. Brežnev považoval našich sektárskych dogmatikov za vynikajúcich politikov, vyzýval ma upevniť spoluprácu s nimi. Bol by som uvítal, keby bol aspoň naznačil – Zbav sa tých ľudí – ale ani on, ani Gorbačov nič, ani len náznakom. Podľa pravdy však treba povedať, že u Gorbačova som vycítil, že staré garnitúry nevidel rád," cituje Husáka Viliam Plevza v knize Vzostupy a pády.
V roce 1987 stárnoucího Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ nahradil Miloš Jakeš. Husákův definitivní pád přinesl až listopad 89. V prosinci 1989, den před odchodem z funkce, Husák řekl: "Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientace. Proto jim zůstanu i nadále věrný." Gustáv Husák abdikoval 10. prosince 1989 po jmenování Čalfovy vlády národního porozumění.