Jedna z nejkrutějších událostí dvacátého století dostává drásavé memento v podobě kontroverzního filmu, jenž zobrazuje osudy postav z různých stran masakru. Čínské válečné drama.
Hrají: Liu Ye, Gao Yuanyuan, Fan Wei, Qin Lan, Hideo Nakaizumi a další. Režie Lu Chuan.
  • Vyrobeno 2009
  • Země původuČína
    • Černobíle
    • V původním znění s titulky

Rozsáhlý masakr válečných zajatců, zabíjení civilního obyvatelstva a hromadné znásilňování, k němuž došlo v průběhu sedmi týdnů po dobytí tehdejšího čínského hlavního města Nanking japonskou armádou 13. prosince 1937, dodnes představuje citlivé téma v obou zemích. Navzdory řadě svědectví, několika doznání, i závěrům některých japonských historiků stále oficiální vládní zástupci a především národní konzervativci v Japonsku události zpochybňují, i přímo popírají.

Mladý čínský režisér Lu Chuan, jenž se do povědomí mezinárodních diváků zapsal oceňovaným existenciálně laděným thrillerem z Tibetské náhorní plošiny Horská hlídka, k ožehavému námětu přistoupil bez národních sentimentů. Vytvořil fenomenální dílo, jež v zahraničí sklidilo řadu cen a doma se stalo hitem, ale současně vyvolalo i vlnu nevole. Lu si totiž na rozdíl od předchozích i následujících pojednání o nankingském masakru nevybírá jednu reálnou osobnost či fiktivní figuru, okolo níž by vystavěl tradičně pojaté drama. Namísto toho přináší nelineární mozaiku událostí, jimiž diváky provádí asi tucet postav z různých společenských vrstev i stran masakru. Vedle čínských vojáků a civilistů či členů Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost, složeného z cizinců přítomných v městě před dobytím, se tak zaměřuje i na několik figur z japonské strany, především pak na řadového vojáka Kadokawu posléze povýšeného na seržanta. Právě jeho vyobrazení coby empatického člověka, drásaného okolním utrpením a ohlodávaného tlakem svých druhů i válečné mašinérie, vyvolalo v Číně vlnu nevole a dokonce i výhružek na adresu režiséra. Přitom film nikterak neznevažuje oběti masakru, ale naopak právě díky svému rozvolněnému impresivnímu vyprávění podává jeho drasticky realistický obraz prostý přemrštěného patosu či opulentní výpravnosti.

Ačkoli tvůrci měli k dispozici vysoký rozpočet, film zaujme právě tím, jak se straní tradičních způsobů, jimiž jsou velké historické události obvykle zobrazovány. Celý snímek byl natočený na černobílý materiál a z hlediska kamery využívá jednak reportážní bezprostřednost s převládajícími detailními záběry a expresivním střihem, ale často také komplikované kompozice s velkou hloubkou ostrosti a několika paralelními plány akce. Po právu také podstatná část ocenění, která Nanking! Nanking! získal, byla určena kameramanovi Cao Yu. Snímek se také minimálně uchyluje k užití hudebního podkresu, naopak nechává emocionalitu scén vyznít přes syrový chaos ruchů a hlasů. Vzniklo tak devastující pojednání o velkoměstě, z jehož budov se staly ruiny, ulice byly poseté sutí a mrtvolami a kde smrt přicházela zcela bez varování, ale i ta byla ve výsledku spíše vykoupením z existence plné bolesti, bezmoci a šílenství. Jako takový představuje film adekvátní pomník jedné z nejděsivějších epizod dvacátého století.

Napište nám