Rozhovor s režisérem Tomášem Řehořkem
Nakolik vzdálené jsou vaše prvotní představu o filmu od jeho konečné podoby?
V první fázi to bylo tak, že mě oslovili producenti Pavel Melounek a David Prudký, že mají nějaký super námět na dokument. Pak jsem se dozvěděl, že to má být dokument o drogách, což mě zpočátku moc nenadchlo, protože nejen dokumentů, ale i celovečerních hraných filmů na tohle téma už vzniklo u nás i v zahraničí tolik, že jsem si říkal, že tomu už těžko mohu něco nového přinést. Ale když jsem si vyslechl příběhy „vařiče“ a vlastně jednoho z objevitelů krystalické formy pervitinu Pavla Gregora, policajta z protidrogové centrály „Fífy“ a muzikanta z kdysi populární skupiny Vitacit Dana Horyny, nadchlo mě to. Řekl jsem si, že tohle dělat chci. Jenže těch způsobů, jak to dělat, bylo bezpočet. V první fázi to měl být dokument, ale já si potrpím na obrazové stránce věcí, které mám možnost dělat, a říkal jsem si, že dokument na toto téma by mohl dopadnout jako půldruhé hodiny „mluvících hlav“, možná trochu zkombinovaných s nějakými archivními materiály. Určitě bychom podstatu věci odvyprávěli, ale nemyslím si, že by to bylo natolik sugestivní, jako v případě, že bychom se pokusili z toho udělat celovečerní hraný film. Tak jsme si vyslechli ty příběhy tří hlavních aktérů ještě jednou a poskládali z nich motivy pro scénář k hranému filmu. Takže nakonec vznikl hraný snímek s dokumentárním pozadím, kde také máme autentické výpovědi všech tří aktérů a nechybějí ani archivní materiály, ale film stojí na hrané části, odvíjí se tam klasická dramatická linka. Kdybych to měl uvést do nějakého poměru, je to z 80% hraný film, zbytek tvoří dokument.
Čím hlavně vás zaujaly osudy trojice mužů, jimž drogy zničily či zásadně změnily dlouhé roky života a kteří se na konci ocitli na jedné lodi boje proti nim?
Tím, že to nebyl banální příběh někoho, kdo začal brát drogy, dostal se do problémů a pak se z toho vyhrabal – je to sice obdivuhodné, ale takových příběhů je víc. Ale už jen ten samotný osud Pavla Gregora od narození, dětství, až po dnešek je nabitý obrovskými zvraty, událostmi, které by, myslím, málokdo přežil, natož aby dokázal úplně obrátit a nakonec pomáhat těm, kteří se dostali do problémů se závislostí. Další úroveň je, že na situaci nenahlížíme jen z pozice Gregora, ale i z pohledu jeho protivníka, policisty protidrogového oddělení, který hrdinovu „drogovou kariéru“ po léta sledoval. Mezi nimi ale funguje určitá lidská chemie, a proto to dopadlo tak, že dnes jsou přátelé. Byla to trochu taková analogie ke Spielbergovu filmu Chyť mě, když to dokážeš, kde Leonardo DiCaprio hraje geniálního padělatele a Tom Hanks policistu, který je mu po léta v patách. Nakonec ho polapí, ale také mu nabídne práci.
Čili vy jste dělali film tak trochu pozpátku. Měli jste tři skutečné postavy, měli jste jejich příběhy a znali jste konec – to napsal za vás život. A hledali jste „spojovací linky“, motivace, proč se věci udály tak, jak se udály…
Tak nějak. Já jsem se často scházel s Pavlem Gregorem a Fífou a ptal se jich, proč, proč, proč… Proč to bylo takhle. Ve filmu jsme mohli zachytit jen zlomek toho, co mi vyprávěli, ale myslím, že jsou to věci nejzásadnější.
A jak pro vás bylo těžké eliminovat ty „zbytečné“ materiály, dát vyprávění nějakou strukturu, když se vám příběh pod rukama sám tak košatil?
I když jsou hrdinové tři, rozhodl jsem se postavit hlavní dějovou linku na postavě Pavla Gregora. Snažili jsme se pak zachytit ty mezníky, dílčí situace, které rozhodovaly o tom, kam se Pavel vydá dál. A ty v tom filmu uvidíme. Tím, že v hodinu a půl dlouhém filmu musíme obsáhnout rozmezí čtyřiceti let, tak samozřejmě skáčeme v čase, třeba i po pěti letech, v nichž se nestalo nic tak zásadního, co ovlivnilo směřování jeho života. Ale to zásadní ve filmu je.
Jste nejen režisérem, ale děláte si sám i kameru a střih. Jak tento „trojjediný“ úkol zvládáte a jak jste s natočeným materiálem bojoval ve střižně?
Tím, že to původně měl být dokument, jsem si říkal, že ještě kameraman navíc by bylo organizačně složitější, naopak sám budu flexibilnější. Taky jsem už měl konkrétní představu, tak to neberu jako nějakou zátěž, ale naopak mě to moc bavilo. S kamerou v ruce mám pocit, že mám věc víc pod kontrolou. A taky tím, že jsme točili ve velkém časovém presu, byla výhoda, že odpadla komunikace s kameramanem.
V čem vidíte největší úskalí kombinace syrových dokumentárních pasáží s výtvarně stylizovanou řečí hraného filmu?
Co se týká dokumentárního materiálu, tak my vlastně máme natočeny jenom rozhovory s třemi protagonisty, které jsou snímány už samy o sobě trochu stylizovaně, a navíc ve filmu z těch „mluvících hlav“ moc neuvidíme, autentické výpovědi běží většinou pod obrazem. Máme tam některé archivní materiály, třeba koncert Vitacitu s Danem Horynou, nějaké dobové záběry Prahy, ale ty jsou už samy točeny na 16 mm film a myslím, že tak výtvarně zapadnou do hraných sekvencí.
Neproklínáte se ve střižně, že jste toho natočil třeba moc nebo málo?
Ani ne. Spíš se děje denně to, co na každém jiném projektu, že člověk musí čelit frustraci z kompromisů, které byl nucen udělat – ať už kvůli časovému presu nebo kvůli omezeným financím. Takže je mi líto, že se ta či ona scéna nemohla natočit třeba líp, protože nebyl prostor, ale na druhou stranu je to hodně relativní. Člověk by pak třeba vymýšlel nesmysly.
Řekl byste něco k výběru herců?
Typově podobní se svými „předobrazy“ moc nejsou… Vybíral jsem precizní herce, které má také ráda kamera. Nemyslím, že byla nutná nápadná podobnost s předobrazy.
O čem film Piko podle vás hlavně je?
Můžeme říct, že je o droze. Ale nejen o droze jako omamné látce. Jde o jakoukoli drogu, kterou člověk potřebuje ke svému životu. To se zrcadlí v osudu Dana Horyny, který byl extrémně dobrý ve sportu, v hudbě, potom měl politický problém a ocitl se na samém dně. Tyhle aktivity pro něj byly jakousi drogou, když o to přišel, hledal kompenzaci ve fetu. Dnes našel svou drogu v buddhistické filozofii, alespoň to tak vidím. Je to tedy o tom, že každý z nás potřebuje nějakou drogu, jakýsi hnací motor v sobě. Někdy je jeho hledání zbytečně dlouhé a destruktivní, jako třeba v případě Pavla Gregora.