Marion Cotillardová Dva dny, jednu noc zkouší lidský charakter

Civilní sociální drama o ženě v nesnázích, která to nechce vzdát, osciluje mezi reminiscencemi na italský neorealismus a hořko-sladkými portéty outsiderů v opusech Akiho Kausimäkiho. Bratři Jean-Pierre a Luc Dardennovi opět nabízejí autentický život a obnažené mezilidské vztahy v přímém přenosu.

Je symptomatické, že se tihle dva talentovaní Dardennové narodili v první polovině padesátých let, stále ještě rezonujících neorealismem, v době, kdy Vittorio De Sica natočil Zázrak v Miláně, Cesare Zavattini mu napsal scénář k Umbertovi D., Guiseppe de Santis se podepsal pod Řím v jedenáct hodin a Federico Fellini nás zavedl na svoji Silnici. A stejně tak je příznačné, že v roce 1996, kdy bratři Dardennové výrazně zabodovali na festivalové scéně se svým snímkem Slib, točí svérázný Fin Aki Kaurismäki (poté, co si to natrénoval na Bohémském životě a Děvčeti ze sirkárny) první díl volné trilogie o poznamenaných outsiderech Mraky odtáhly (po kterých následuje Muž bez minulosti a Světla soumraku).

S neorealisty Dardennovi spojuje cit pro realistické sociální drama, jehož těžištěm je na jedné straně každodenní boj obyčejného člověka o přežití a na druhé vymezení se proti mainstreamu (tehdy „filmy bílých telefonů“, tedy salónní konverzační komedie). A s Kaurismäkim sdílejí pochopení a lásku ke stigmatizovaným životním looserům z periférie.

Belgický bratrský pár (naposledy jsme od něj v kinech viděli Kluka na kole), jehož autorské filmy jsou pravidelně oceňovány na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, se tentokrát tak trochu vrací k tématu, které již reflektoval. Totiž k sedmnáctileté Rosettě (1999), jež hledala práci tak zarputile a přesvědčivě, až na tomhle prestižním mezinárodním festivalu našla Zlatou palmu a cenu pro nejlepší herečku. Dva dny, jedna noc tentokrát řeší sice do jiného kontextu zasazený, ale v zásadě podobný problém, který tentokrát náleží životem už notně ošoupané a ne úplně zdravé Sandře, matce dvou dětí, o jejímž dalším osudu v práci nechal zaměstnavatel mazaně a alibisticky hnusně hlasovat její spolupracovníky.

Tisíc eur za Sandru

Tolik hodil šéf, který si sám nechce pálit prsty, do banku a teď čeká, co to s nimi udělá. Přesně tolik totiž většina z nich na prémiích vydělá, když bude hlasovat pro její propuštění, a přesně o tolik přijde, když ji hlasováním kolegiálně podpoří. Jak triviální a myšlenkově chudé, řeknete si možná v tuto chvíli, protože vás jen těžko může na první dobrou napadnout, jak působivou a oslovující výpověď z této (v zásadě) schematické přiboudliny, dokáží empatičtí Dardennové vydestilovat. Jak velké a osobní drama lze na tak malé ploše vyklenout. Neboť Sandra má (v souladu s titulem) dva dny a jednu noc na to, aby individuálně obešla svých šestnáct kolegů a přesvědčila je, aby se ve druhém hlasování postavili na její stranu.

A téměř reportážní kamera Alaina Marcoena se od ní ani na okamžik nehne, doprovází ji k jednotlivým zamčeným dveřím a neúprosně zaznamenává její rozechvělou žádost a zachycuje radost, zklamání, pokoření i únavu z téhle vyčerpávající cesty mezi kontroverzními lidskými charaktery. Tohle vše totiž brilantní Marion Cotillardová, v obnošených džínách, rozšláplých polobotkách, sepraném triku, nenalíčená, nevyspalá a s vlasy staženými gumičkou do culíku, dokáže skvěle a přesvědčivě vyjádřit.

Bez Cotillardové by film takto autenticky nefungoval, bez ní si ho jen stěží dovedu představit. Stereotyp je tu funkční tím, jak ji vysiluje a ubíjí. A Dardennové zaslouží pochvalu nejen za to, že to riskli a celý projekt na něm vlastně postavili, ale také (a možná především) za výběr herečky, která s ním dokáže takhle pracovat.

Nikdo na to nezapomene!

Navzdory depresi a splínu jsou Dva dny, jedna noc neokázalým a čistým poselstvím o naději. Je to film, který nikam nepospíchá, nepotřebuje hudební kulisu a zřejmě na něj nebudete chodit po druhé, protože si ho napoprvé dobře zapamatujete. Jednoduchý příběh o složité volbě, kde každý má svoji pravdu, odehrávající se na malém městě někde ve Valonsku, jemuž pomohl chronologický způsob natáčení a jenž tam, kde by mohl být melodramatický, je důsledně realistický. Nestojí tu proti sobě bohatí a sociálně slabí, ale chápající, egoističtí nebo pragmatičtí, jak už to tak v reálném životě bývá.

Dardennové nekalkulují, netlačí na pilu, nemanipulují, spíše vás zvou, abyste byli při tom, až Sandra zabojuje o svou důstojnost. Jako by vás chtěli probudit z podřimování v kinosále, jako by vás nechtěli zasáhnout, ale spíše zainteresovat, jako by se vám chtěli dostat pod kůži a věřili, že ji budete schopni nastavit. Tak je nezklamte a prožijte to spolu s nimi a s ní!

DEUX JOUR, UNE NUIT/DVA DNY, JEDNA NOC - Belgie/Itálie/Francie 2014, 95 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie a scénář: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne. Kamera: Alain Marcoen. Hrají: Marion Cotillardová (Sandra), Fabrizio Rongione (Manu), Olivier Gourmet (Jean-Marc), Catherine Saléeová (Juliette). V kinech od 4. prosince 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Beatnik Ginsberg se stal v Praze králem majálesu, pro StB byl ale chroustem

Pobyt amerického básníka Allena Ginsberga v Praze na jaře 1965 poznamenal nejen jeho samotného, ale také českou kulturu. Od této návštěvy uplynulo šedesát let – a byla to skutečně jízda jako na tobogánu, nahoru i dolů, oslavování oficiální i neoficiální, obdiv, volba králem majálesu, komunistická i prezidentská zášť, zájem StB a nakonec vyhoštění.
včera v 10:00

Utajený kardinál a zákazy mobilů? Skutečné konkláve budí zájem o to filmové

Jeden Oscar a k tomu sedm dalších nominací se jistě počítá k úspěchům filmového dramatu Konkláve. Nicméně pozornost k příběhu z Vatikánu přitáhla především smrt papeže Františka. Stoupl nejen divácký zájem o filmové Konkláve, ale hojnější jsou i debaty, co má zákulisní napětí předepsané scénářem společného se skutečnou volbou nové hlavy katolické církve.
2. 5. 2025

Láska, sex a draci. Populární romantasy mění představy o romantice

Něco magie, fantastických světů, epických bitev, romantických citů i erotické vášně je literární směs, která ke knize připoutá miliony čtenářů (nebo spíše čtenářek) po celém světě. Subžánr romantasy nabral v uplynulých letech i díky sociálním sítím na popularitě, která neklesá. A proměnil vnímání romantické literatury jako takové.
1. 5. 2025

Každá třetí obec mívala kino. Dnes většinou slouží k jinému účelu

V Česku v posledních dvaceti letech zanikly stovky klasických jednosálových kin. Ve velké části z nich se stále zachovala promítací technika, i když už slouží jinému účelu. Oživit je a připomenout jejich historii, má projekt Rekino. Ten chce postupně rozjet promítačky v různých koutech Česka.
1. 5. 2025

Amazon točí v Česku akční seriál, blíží se i „noví Bridgertonovi“

V Česku je v plném proudu natáčení akčního seriálu Ride or Die (Jeď, nebo zemři), jenž se objeví ve videotéce Amazon Prime Video. Podle informací ČT24 bude letos v Česku točit i Netflix, a to dobový seriál Věk nevinnosti, který by mohl být „novými Bridgertonovými”. Czech Film Commission hlásí, že tuzemsko se pro zahraniční a hollywoodské produkce stává zajímavějším i kvůli politické situaci v Maďarsku, které dříve „přetáhlo“ seriálovou Dunu nebo oscarové Chudáčky.
30. 4. 2025

Pozdě, ale přece. Na svůj první román si počkali Chandler či Hrabal

Miroslav Hlaučo pracuje v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií. V sedmapadesáti letech ale vydal svou prozaickou prvotinu Letnice – a ta se nedávno stala Knihou roku 2024 cen Magnesia Litera. Není jediným, kdo se počítá k pozdním prozaickým debutantům.
30. 4. 2025

V Británii vystavují knihu vázanou v lidské kůži. Na Harvardu ji raději schovali

Muzeum v britském Suffolku našlo na polici v pracovně knihu vázanou v lidské kůži. Konkrétně v kůži Williama Cordera odsouzeného před téměř dvěma stoletími za vraždu. Jeden podobný exemplář od stejného „dárce“ už muzeum ve sbírkách má. Poněkud znepokojivý způsob knihovazačství se nevyskytuje tak vzácně, jak by se možná mohlo zdát. Ale ne vždy ho muzea berou jako důvod k chlubení.
29. 4. 2025

Veřejný prostor ve městech ožívá, podle architektů by mohl i více

Část architektů a aktivisté vybízejí k tomu, aby města podporovala projekty, které dokáží přivést život do veřejného prostoru. Často jsou to přitom zdánlivé drobnosti – místo k sezení, možnost občerstvení nebo prvky, které zabaví děti i dospělé. Z malého parku v pražských Holešovicích například „živé místo“ udělaly občerstvení, toalety, tekoucí voda, mlžítko nebo barevné umělecké dílo.
27. 4. 2025
Načítání...